Pepa Barták...

+Začalo to nenápadně a zhoršovalo se to, táhlo se to jako smrad…  Nespokojenost sám se sebou, přidávající se zdravotní problémy, někdy asi už i menší deprese. Už jsem se na sebe nemoh dívat, a ačkoli jsem nikdy s jídlem nějak zvlášt neprasil, kynul jsem jak vepř. Sakra, já kterej byl vždycky hubenej kluk! Přidaly se problémy se zádama, když jsem seděl v autě, kolikrát mi projela něpřijemná bolest do levé nohy. Zhoršovalo se to. Fyzická kondice na nule. Pořád mě bolelo v kříži. Otec který má od mládí problémy se zádama mi poradil specialistku – doktorku. Po její návštěvě kde jsem dostal vynadáno za to že mám už 108kg a že se nediví že mě bolí záda a že mám břicho jak 70-letej dědek ve mně fakt už hlodala myšlenka že s tím musím něco začít dělat.

Jmenuju se Pepa Barták, táta od dvou dětí, je mi 34 let, pocházím z Kladna,  a bydlím teď ve Stehelčevsi. Nikdy jsem nebyl žádnej velkej a asi ani malej sportovec. Jako kluk jsem občas rád hrál nohejbal, jezdil na kole, ale nikdy jsem nic nedělal závodně a ani pořádně. Po škole a několikaletém pobytu v zahraničí jsem si našel kancelářskej flek kde jsem celej den jen seděl na zadku. Vždycky jsem byl spíš línější, tak mi to vyhovovalo. Můj veškerý pohyb spočíval v cestě z postele do auta, z auta do kanclu, pak zase do auta a na gauč domu a do zpátky do postele :D Podle toho mi taky časem „fungovalo“ tělo a dávalo mi to zpátky sežrat  i s úrokama ☺

Přemýšlel jsem co s tím. Sakra takhle to přece nejde!? Po třicítce už patřim do starýho železa?! Asi trochu zafungoval pud sebezáchovy. Nojo, budu se muset začít hejbat, to mi bylo jasný – ale co konkrétně, v tom jsem jasno neměl. Na běhání nemám fýzu, kolo taky nemám, posilování s činkama mě nebaví, co budu dělat? Nechtěl jsem aby to skončilo jen u vnitřích nutkání a prázných slibů a předsevzetí. Vždycky se mi líbily bojový sporty, napadlo mě že to by mohla být cesta. Nevíc jsem fanda do military a tak bylo rozhodnuto. Začal jsem se rozhlížet převážně na internetu co se kde kolem mě dělá a narazil jsem na možnost tréninků kickboxu a na stránky Honzy Homolky a SKS Arény . Po shlédnutí pár vidí a přečtení recenzí jsem narazil na příběh Ondry Rusnáka. Sakra ten kluk má skoro stejnej příběh jako já?! Když jemu to pomohlo tak pro mě to musí fungovat taky! To byla finální motivace a bylo rozhodnuto. Plný obav jsem napsal Honzovi v krátkosti svůj příběh a bál jsem se jak se mi vysměje. Nic z toho se nestalo a Honza mě pozval na první trénink.

Přišel ten den, vydal jsem se na první setkání s Honzou. Přivítal mě vysekanej sympaťák s úsměvem od ucha k uchu a dotazem jak se cítím. Nervozita ze mě rázem spadla a hned jsme skočili na rozcvičení. Ačkoli jsem věděl že na tom fyzicky hodně špatně, teprve až první trénink mi ukázal v jak zoufalý kondici moje tělo je a jakej záhul bojový sporty vlastně jsou. Po pár pohybech a banální rozcvičce se mi jaksi nedostávalo kyslíku a musel jsem si jít po asi pěti minutách „odplivnout“ na záchod. Když jsem se vrátil už jsem se cítil líp a pokračovali jsme. Ten trénink jsem nějak přežil, a ačkoli byl stavěnej tak abych neumřel, byl jsem tak namoženej jako nikdy. Všechno mě bolelo, nemoh jsem se ani hnout. Slovo peklo to pospisuje asi nejlíp… Ale hrozně mi to dalo, nenechal jsem se zlomit a začal jsem chodit 2x týdně. Postupně se to trochu lepšilo. Začal jsem být z tréninků méně a méně rozbitý a ačkoli to nebyla sranda, začalo mě to fakt bavit. Honza na tom má lví podíl. Prostě umí motivovat, ví co má dělat a ušít trénink na míru. Umí naslouchat a umí poradit. Všechno to dělá tak že ani nevím že se něco učím a že to vlastně i někdy bolí. Už to tu někdo v recenzi psal, a to musím souhlasit, že prostě člověk má potřebu Honzovi dělat radost. Přesně tak to vidím. To co dělá umí fakt dobře. Začali jsme pracovat na rovnováze, síle, flexibilitě, technice… naučil mě základy obran, techniky úderů a kopů, různý cvičení na rozvoj flexibility a koordinace. Začali jsme pořádně lapovat a přišel první sparring. Dlouho se mi nehýbala váha, a tak mi Honza doporučil i parťáka, Honzu Landu. Navrhnul mí korekci jídelníčku a přidal nástřel aktivit mimo tělocvičnu který bych měl dělat abych se dostal na rozumnou váhovku.

Uběhlo 14 měsíců od doby kdy jsme začali a já jsem dnes jiným člověkem. Stal jsem se sporťákem! Je to životní cesta ve který jsem se našel. Dostavil se pocit uspokojení a sebevědomí. Nechápu jak jsem mohl tolik let nic nedělat. Dnes mě to štve, ale na druhou stranu jsem rád že jsem v sobě vůbec našel to odhodlání. V současnosti chodím trénovat 3-4 týdně, mám oranžový pásek, pokud to jde jezdím na trénink na kole,  začal jsem pořádně a pravidelně běhat. Nedávno jsem zaběhl svůj první půlmaraton pod dvě hodiny a první závod na 10km jen lehce ned 0:50. Všechny problémy se zády se rázem vyřešily díky odstanění svalovejch disbalancí. Shodil jsem 14 kilo. Cítím se jako nikdy, plnej síly a života, už se nestydím se na sebe kouknout do zrcadla. Mým snem je pokračovat dál, dosáhnout vysoké úrovně, pinknout si někdy časem zápas, uběhnout maraton pod čas 4:00, dát 200km/den na kole. Mrkněte na fotku jako moc jsem se za ten rok změnil. A to nevidíte do mě! ☺

Honza není prostě jen trenér. Je to neskutečnej motivátor, je to vzor - člověk kterej to má v hlavě srovnaný, je to dříč a  úžasnej vodič po cestě za úspěchem. Dnes ho pokládám za svého dobrého kamaráda. Nemohl jsem si vybral lepší volbu, nikdy jsem něměl pocit že by na mě tlačil, nikdy neřve, umí to prostě jinak. Po svým, s úsměvem, a dělá to na jedničku. Navíc celej tým lidí v SKS Aréně včetně všech trenérů je prostě moc fajn.

Najděte v sobě tu odvahu postavit se bolesti a překážkám, zkuste začít s tím nejlepším!