Pavel Diviš

+ foto po treninku:o)Tak jsem do toho znovu praštil a ukecal na Facebooku Mistra Homolku na soukromé tréninky. Úspěšný, talentovaný, krásný (jako nejsem bukvice fakt!) a pružný Honza mé škemrání vyslyšel a vzal mě pod svá křídla.

Je to pro mě fakt čest. Nebudu tady lhát, že jsem letitý zkušený bojovník, který si jenom přišel oprášit dávné samurajské dovednosti. I když přesně tohle je image, kterou jsem si kdysi budoval. Pravda je ale taková, že jsem si na bojovníka jenom hrál. Ano, 20 let jsem zvedal činky a svého času jsem měl i trochu svaly a trochu sílu. A párkrát jsem se také někde porval, ale většinou si to nepamatuji, neb jsem byl namol. Jestli jsem to ještě neřekl, tak jsem se vždycky rád napil.

Takhle, nejsem úplný panic v bojových uměních. Odmalička jsem toužil být válečníkem. Mezi mé vzory patřil Vinetou, Gojko Mitič (Jugoslávský kulturista co hrál indiány ve východoněmeckých indiánkách), Sandokan a hlavně duo Bad Spencer a Terrence Hill. Ty jsem fakt žral! Na základce jsem běhal po lese s lukem a šípem a v patnácti letech jsem začal dělat karate, styl šotókan. Dotáhl jsem to na bílý pásek a po asi třech letech přerušovaných tréninků se na to vykašlal, neboť mi vrozená nehybnost kyčlí neumožnila kopnout mawašigery na horní pásmo, což byl požadavek na pásek žlutý. A navíc mi celé karate šotókan začalo připadat na ho…píp poté, co jsem prošel reálnými rvačkami…

              Jak život šel, dostal jsem rozum, dodělal školu, naučil se cizí jazyk, začal dělat kariéru, oženil se, usadil se, založil rodinu, zplodil syna, našel si usedlé koníčky… a zase se rozvedl, všechno posral a začal znova. Můj druhý problém totiž – vedle piva – jsou hezké mladé holky s dmoucí hrudí – nulová kontabilita s rodinným životem. To jako abych vysvětlil, proč jsem se rozvedl.

Ale dost plků. Píšu tuhle recenzi proto, abych podpořil Honzu jako soukromého trenéra. Honzu znám už dost dlouho z SKS arény, kam jsem dříve chodil necelý rok na klasický box. Rád na svůj první kontakt s tímto sportem vzpomínám. Teprve na boxerských trénincích v sks jsem poznal, jaký jsem chcípáček. Honza na mě vždycky na mě působil jako slušný a milý kluk. Ale naprosto jsem netušil co je doopravdy zač, dokud jsem s ním nezačal soukromé tréninky. Bez ohledu na to, že si za hodinu bere fakt docela málo, jsou jeho tréninky brutálně efektivní. Honza je usměvavý sadista, který z vás dostane maximum, aniž by vás ponižoval nebo na vás křičel. Prostě budete TOUŽIT po tom umřít během jeho tréninku. Abyste mu udělali radost. Nevím, jak to dělá, asi hodně zákeřně, a přesně za to mu platím – aby ze mě dostal víc, než jsem kdy tušil, že ve mně je.

Za tři měsíce jsem shodil 3 kila a mám fyzičku, jakou jsem neměl ani ve dvaceti. Jaká je to výhoda při souloži s lolitkami asi nemusím říkat. Je pravda, že chodím i sám běhat do lesa a tak podobně. Ale nebýt Honzy, tak mě to ani nenapadne a seděl bych v hospodě. Díky Honzovi jdu na pivo až PO tréninku. Prostě ve mně probudil něco, co už asi navždy (doufám) zůstane vzhůru. Takže já jdu teď na pivo a těším se na další trénink!!!!